Hlásková artikulace

1/ Fonetika samohlásek

2/ Fonetika souhlásek

3/ Správná pěvecká výslovnost

4/ Chyby ve výslovnosti

Ad 1/

Samohláska = vokál

V češtině: 5 samohlásek a 2 dvojhlásky au, ou.

Při jejich výslovnosti je ústní dutina volná, pro každou samohlásku má specifický tvar, objem a postavení rtů.

Dělení vokálů:

·       přední – i, e

·       střední – a

·       zadní – o, u

Vlastnosti vokálů a jejich využití ve výuce

A – střední, neutrální, často zapadá, jeho výslovnost posunujeme dopředu na tvrdé patro za horní zuby; napomáhá uvolnění spodní čelisti

E – přední, úzký vokál, vokál tenorů, činívá potíže ostatním hlasům (zvedání jazyka!), výslovnost přibližujeme ö

I – přední, úzký vokál, je posazen nejvíce vpředu a napomáhá vyjasnění tónu, špičce a přednímu posazení ostatních vokálů, činívá problémy pro svoji úzkou výslovnost v mluvené řeči (vytahuje nahoru hrtan), zpívaný musí být prostornější, a to zejména ve vyšší poloze, kdy musí být ústa otevřena jako u a, můžeme přiblížit výslovnosti e.

O – zadní, bývá pro začátečníka nejvýhodnější, neboť napomáhá vyklenutí patra a zasazení tónu do hlavy, má ale tendenci zapadat, výslovnost proto vyjasňujeme a posunujeme do prostoru masky a na horní patro.

U – zadní, úzký vokál, nejlépe navozuje hlavový tón, bývá ale úzké, přibližujeme k výslovnosti o a posunutím výslovnosti dopředu na tvrdé patro a do masky.

Vokalizace a vyrovnávání vokálů

Zvukové rozdíly mezi jednotlivými vokály nesmí být markantní, rušivé. Vokály zvukově vyrovnáváme, ve výslovnosti posouváme dopředu, přibližujeme kulatému vokálu o.

U každého žáka začínáme vokálem, který mu zní nejlépe, aby se jeho kvalita přenášela i na jiné vokály.

Výslovnost všech vokálů posazujeme do jednoho místa.

Vyrovnanost vokálů ovlivňuje vyrovnanost rezonance a rejstříků ve smyslu jednotného rejstříku.

Cvičení na vyrovnávání vokálů spojujeme s vhodnými konsonanty (nejčastěji sonorami) – cvičení na jednom tónu, nejčastěji řada ieaou.

Neutralizace vokálů

Nastává ve vysoké hlasové poloze. Aby byla vysoká poloha tvořená volně, nenásilně a barevně, musí mít i úzké vokály ve výšce široký (prozívnutý) rezonanční prostor. Prostor rozšiřujeme podle vokálu a, posunujeme výslovnost do prostoru kopule hlavy a zakulacujeme.

Rozdíly mezi vokály se nikdy nesmí zcela setřít.

Srozumitelnost ve vyšší hlasové poloze je dána přesnou výslovností souhlásek.

Ad 2/

Srozumitelnost zpívaného slova závisí na přesné výslovnosti souhlásek. Jejich výslovnost musí být rychlá a energická a nesmí ohrozit posazení tónu, znělost vokálů ani volnost hrtanu a artikulačních orgánů. Výslovnost konsonantů nesmí být nedbalá, nekultivovaná a technicky nedokonalá.

Rozdělení souhlásek

·        podle místa tvoření – obouretné (bilabiální - b, p, m), retozubné (labiodentální – v, f), dásňové (alveolární – d, t, n), tvrdopatrové (palatální – ď, ť, ň), měkkopatrové (k, g, ng, ch), hrtanová (laryngální – h)

·        podle charakteru překážky – závěrové (explozivy – b, p, m, d, t, n, ď, ť, ň, k, g, ng), úžinové (frikativy – v, f, j, ch, h). Mezi úžinové souhlásky dále patří sykavky (s, z, š, ž, c, č), laterální l a vibranta r. Souhlásky c a č jsou polozávěrové, jejich výslovnost se dá rozdělit na dvě fáze: fáze úplného závěru, který postupně povoluje, až vytvoří úžinu, jejíž třecí šum připomíná sykavky.

·        podle účasti hlasu na znělé a neznělé

párové – b-p, d-t, ď-ť, g-k, v-f, z-s, ž-š

samostatné znělé – m, n, ň, l, j, r

samostatné neznělé – ch, c, č

Slabikotvorné souhlásky (sonory) – mohou ve slabice nahradit samohlásku. Jedná se o r, l, m, n. Při zpěvu na dlouhém tónu se mezi první souhlásku a sonoru vkládá neutrální vokál (např. ve slově srdce, smrt).

Využití konsonantů ve výuce a zásady jejich výslovnosti

M, N, NG – nácvik hlavové rezonance (m – podporuje kulatost vokálu, n – podporuje nasazení tónu do masky, ng – usměrňuje tón do kopule hlavy, lze jej použít k odstranění šelestu)

B, D, T – podporuje nasazení tónu do masky

J – navozuje špičku

R – pružnost jazyka

V, Z – posazení dopředu

Ad 3/

Hlavní zásady výslovnosti souhlásek:

·       přední výslovnost (i vzadu posazené souhlásky posouváme dopředu do patra nad horní zuby). Při výslovnosti je aktivní pouze špička jazyka.

·       co nejrychlejší výslovnost

·       výslovnost konsonant nesmí rušit legato (konsonantu, která končí slabiku, vyslovíme až s následujícím tónem)

·       vokál musí zaznít přesně s dobou

·       konsonantu na konci slova vyslovíme výrazněji než při mluvě, jinak zaniká, ale nevyrážíme!

·       naprostá volnost spodní čelisti, souhlásky nesmí být vyslovovány „z hrdla“

·       dutina ústní mění v závislosti na vyslovované hlásce svůj tvar, objem a napětí stěn. Proto se žádný vokál netvoří až s dobou, na které leží, ale připravuje se už v rámci předcházející slabiky.

Ad 4/

·       těžkopádné, příliš vzadu posazené konsonanty – tvořeny sevřeným hrdlem, jazyk není dostatečně uvolněn – zúžení hltanu ovlivňuje volné tvoření tónu. Pomalá výslovnost konsonant ztěžuje tvoření výšek a svědčí o nezvládnuté dechové opoře.

·       příliš vzadu posazené vokály – způsobené zadní výslovností konsonant a příliš hluboko fixovaným hrtanem. U začátečníků to bývá snahou o uvolněný hrtan, nebo snahou o velký tón (zapadají hlavně vokály a, o.

·       polykání souhlásek – souhlásky jsou vyslovovány ledabyle, což negativně ovlivňuje zejména nosnost hlasu a zároveň ubírá skladbě její výrazovou sílu. Zpěvákovi není rozumět. Tato chyba bývá dána snahou o nasazení a udržení hlavové rezonance.

·       příliš jasná nebo tmavá vokalizace – často metodické příčiny (např. ve snaze o nasazení do masky se používá úzkých vokálů i, e, což může časem vést k přejasnění všech vokálů)

·       úchylky ve vokálech – vznikají následkem ledabylého formování úst, nedostatečného napětí v násadové trubici a nedbalostí řeči. Sem spadá např. neschopnost zpívat úzké vokály v nižší nebo vyšší hlasové poloze – ve výšce se svírá hrdlo (tento problém se odstraní neutralizací a odpovídající dechovou aktivitou), v nižší poloze se zdají žákovi uvolněné úzké vokály málo znělé, takže je tvoří tlakem