Anatomie a fyziologie hlasového ústrojí

1/ Dechové ústrojí, dýchací svalovina

2/ Fonační ústrojí

- stavba hrtanu

- činnost hlasivek při fonaci, tvorba hlasu

- exkurze hrtanu

3/ Artikulační ústrojí

4/ Rezonátory, násadová trubice

Ad 1/

Rozdělení:

·       horní cesty dýchací – dutina nosní, dutina ústní, nosohltan, hltan, hrtan

·       dolní cesty dýchací – průdušnice, průdušky, průdušinky, plicní váčky, plíce, hrudní koš, bránice

Nosní dutina – umístěna nad dutinu ústní, od níž je oddělena patrem. Uprostřed rozdělena přepážkou, na obou stranách tři kostěné lastury pokryté sliznicí – zde se vdechnutý vzduch rozvíří, oteplí, zvlhčí a očistí (→ nádech nosem je zdravější!)

Nosní a ústní dutina mají kromě dýchání význam pro artikulaci a rezonanci

Hltan (pharynx) = trubice směřující dolů, její přední stěna se otevírá do tří dutin nad sebou – dutina nosní, dutina ústní, dutina za jazykem a příklůpkem hrtanovým. Ze zadní části hltanu se klenou k měkkému patru dva patrové oblouky, mezi nimiž jsou uloženy mandle.

Hrtan (larynx) – chrupavčitý útvar, jsou v něm uloženy hlasivky.

Průdušnice – trubice, skládající se z chrupavčitých kroužků spojených vazivem. Větví se ve dvě průdušky, ty vstupují do plicních laloků, kde se dále větví do průdušinek, které končí v plicních váčcích

Plíce – vlastní dýchací orgán, výměna plynů mezi vzduchem a krví, dolní plocha plic spočívá na bránici. Plíce jsou uloženy v hrudním koši.

Hrudní koš – dutina tvořená 12 páry žeber. Žebra spojují chrupavky a vazy, takže se hrudní prostor může zvětšovat a zmenšovat. Mezi žebry jsou dvě skupiny mezižeberních svalů

Dýchací svalstvo

Bránice = hlavní dýchací sval, mohutný, pohyblivý, odděluje dutinu hrudní od dutiny břišní. Při pěveckém nádechu jde bránice dolů → objem hrudního koše se zvětší, bránice stlačí orgány břišní dutiny, břišní stěna se vyklene

Na pěveckém dýchání se podílí také svalstvo mezižeberní, zádové a břišní

Ad 2/

Fonační ústrojí = hrtan = chrupavčitý útvar, u mužů vystupuje vpředu na krku zřetelně jako „ohryzek“.

Hrtan je zavěšen na jazylce (kost mezi bradou a hrtanem).

Hrtan je tvořen chrupavkami, svaly a vazy. Základnu tvoří chrupavka prstencová, nad ní leží chrupavka štítná. K zadní části chrupavky prstencové jsou složitým kloubním mechanismem připojeny chrupavky konévkové (hlasivkové). Ty jsou pohyblivé – sklání se dopředu, dozadu, vzájemně se přibližují, oddalují, otáčejí kolem své osy.

Při polykání je hrtan nahoře uzavřen příklůpkem hrtanovým (epiglottis). Při fonaci je více nebo méně vztyčen a usměrňuje proud vzduchu, ovlivňuje prostornost hltanu.

Hlasivky jsou tvořeny drobnými svaly, z nichž hlavní je sval hlasivkový. Mezi nimi je hlasivková štěrbina (glottis). Vpředu jsou hlasivky upnuty těsně vedle sebe na chrupavku štítnou, vzadu na pohyblivé chrupavky konévkové. Zadní část hlasivek (úpony na konévkové hlasivky) má důležitou úlohu při zkracování délky kmitající části hlasivek:

Je-li hlasové ústrojí v klidu, hlasivkové chrupavky jsou od sebe, hlasivková štěrbina je široká. Jakmile má zaznít hlas, chrupavky se k sobě přiblíží a skloní dozadu, čímž propnou hlasivky, hlasivková štěrbina se uzavře.

Hlasivky mají různou délku (v mm): bas 23-25, baryton 21-23, tenor 18-22, alt 17-19, soprán 14-19

Popis činnosti hlasivek při fonaci, tvorba hlasu

fonace = tvorba hlasu

Hlasová štěrbina se uzavře pokynem z mozku daným naším úmyslem vydat hlas. Hlasivky se k sobě přimknou (fonační postavení hlasivek). Pod hlasivkami se zhustí vzduch vydechovaný z plic, vznikne přetlak, hlasivky povolí a oddálí se od sebe. Proud vzduchu vnikne do nehlasivkových prostor, tlak v průdušnici se sníží, odpor hlasivek převládne, ty se opět sevřou, pod nimi opět vznikne přetlak atd. Tento opakující se jev nazýváme kmitáním hlasivek. Kmitáním hlasivek vzniká základní hrtanový tón, zcela nepodobný lidskému hlasu! (jako foukání na hřeben)

Frekvence kmitů je vysoká, udává výšku tónu. Podle výšky tónu mění hlasivky svou délku, šířku i tvar. Ve vysoké poloze jsou napjaté a delší, v hluboké poloze povolené a kratší. Ve vysoké poloze kmitají rychleji, jejich rozkmit je menší, v hluboké pomaleji, rozkmit je větší.

Kmitání hlasivek lze pozorovat laryngoskopickým zrcátkem.

Kmitání hlasivek se přenáší na vzduchový válec v dutinách nad hlasivkami. Kmitající vzduchový válec rozkmitává stěny dutin. Kmitáním na stěnách dutin vznikají dílčí (parciální neboli alikvotní tóny). Sloučením alikvotních tónů vzniká charakteristická barva hlasu, kterou slyšíme.

Činnost a napětí hlasivek výrazně ovlivňuje nižší nebo vyšší poloha hrtanu. Fyziologické pohyby hrtanu (exkurze hrtanu) závisí na výšce tónu a jednotlivých vokálech. Při vyšších tónech a vokálu „i“ hrtan stoupá, při přechodu do hlubších tónů a kulatých vokálů „o“, „u“ klesá.

Pro zpěv je výhodná hluboká poloha hrtanu, při níž se prodlužuje hltan a vznikají tak nové rezonanční možnosti. Hrtan ale nesmí být násilně tlačen dolů – ruší se jeho přirozená pohyblivost, vzniká knedlík.

Ad 3/

A. ústrojí je tvořeno rty, čelistmi, zuby, tvrdým a měkkým patrem a jazykem. Na správné činnosti artikulačního ústrojí závisí srozumitelnost slova.

Jazyk leží v ústní dutině volně, jeho zvedání a tlak na jeho kořen jsou velmi škodlivé. Většina svalů jazyka se upíná na jazylku, na které je zavěšen hrtan. Zvedání hřbetu jazyka vytahuje hrtan → zmenšuje se rezonanční prostor hltanu.

Ad 4/

Rezonátory = ozvučné dutiny v těle, chvěním stěn rezonátorů se zesiluje a zabarvuje základní hrtanový tón.

Rezonátory rozdělujeme na

·        nadglottické – dutina ústní, nosní, hltan, dutiny lebeční

·        podglottické – průdušnice, průdušky, hrudník

Tvar a velikost rezonátorů společně s velikostí a pohyblivostí hrtanu i hlasivek určují hlasu jeho charakter, barvu a rozsah.

Násadová trubice = prostor hrdla nad hlasivkami, tzn. hltan, ústa a nosohltan.